Láska nebo povinnost - povídka na pokračování

Letošní jaro je vlahé, až nejisté. Jako já. Jako by ani ono nevědělo, jestli se má rozpučet vší silou nebo přijít pokorně pomalu, protože jeho příchod je nevyhnutelný. Blíží se Beltine a já se musím rozhodnout. Proto tě, Belene, prosím o radu či znamení! Zda uposlechnout dobře míněné otcovo přání nebo se bezhlavě rozeběhnout do světa. Zda rozum nebo cit? 

Můj otec jako mladý odešel z rodného hradiště uprostřed Boiohaemia. Zlákalo ho vyprávění kupců o dálkách a římské říši. Chtěl poznat svět a tak šel. Po čase se mu zastesklo po klidu jeho rodiště, ale už se nemohl vrátit a žít jako v mládí. Příliš si zvykl na římský způsob života. Usadil se tedy v osadě blízko Danubisu. Byl to takový mezisvět, kde se střetával svět jeho předků a ten nový, římský. Byl klid po dlouhých bojích a v tomto příhraničí chtěli lidé žít v míru. Z otce se stal obchodník, přeprodával kožešiny, šperky, zbraně a další předměty, které mu vozili keltští přátelé z hradišť v Boiohaemiu. Do tohoto mezisvěta jsem se narodila já. Ani Keltka, ani Římanka. Oba světy blízko a přeci daleko. Matku již nemám a otec je starý, bojí se o mne. Bojí se, že by mohla přijít válka do našich klidných pohraničních osad, už dlouho byl mír. Proto se dohodl se svým přítelem Bronem, který mu vozí ty nejlepší kožešiny, že se stanu jeho ženou, až dovrším 18 jar. Bron mě odveze do klidného hradiště v Boiohaemiu a dobře se o mě postará. Letos po Beltinu má být svatba. Otcovo přání se bere jako předem splněno. Je už starý a v zimě se mu velmi přitížilo. Oslepl a má velké potíže s pohybem. Myslím, že už tu dlouho nebude. Po jeho odchodu nemám, kam bych se poděla a kdo by se o mne staral, proto je otcovo vroucí přání provdat mě za Brona, co nejdříve. Já jeho přání respektovala a až do nedávna jsem neměla jinou představu o své budoucnosti. 

Stalo se něco, co by mě ani v bláznivých snech nenapadlo. Poslouchej Belene, i když už jistě tušíš. Otec se přes zimu velmi roznemohl a tak jsem na trh s naším oslíkem vyrážela sama. Trh se konal pravidelně jednou v měsíci v městečku na druhé straně Danubise. Přes řeku vedl most, který hlídali legionáři. Cesta to nebyla nikterak nebezpečná, protože vždy spolu se mnou šlo na trh několik známých obchodníků z naší osady, kteří na mě po očku dohlíželi. Trh a obchodování jsem znala, protože jsem otci často vypomáhala. Zbožňovala jsem tento svět! Různé předměty ze vzdálených zemí, cizokrajné látky a koření, směs lidí a řečí, jejich povídání o dálkách. Běžnou rutinou bylo prohlížení obchodních vozíků na mostě, který hlídali římští vojáci. Jeden černooký s milým úsměvem si však více prohlížel mě. Čas od času jsem ho na mostě viděla. Z dálky jsem se na něj usmívala a on úsměv oplácel. Jednou, když už jsem chodívala sama, jsem ho zahlédla na trhu. Sám si jistě, Belene, dokážeš představit, že jsme se spolu dali do řeči. Velmi jsem se styděla, ale na druhou stranu jsem byla potěšena jeho zájmem. Jeho zastavení u mého stánku se stávalo pravidlem při každé mé cestě na trh. Jak já jsem se na tato střetnutí vždy těšila. Povídával mi o sobě, o Římě, o světě a já poslouchala. 

Stalo se, že jednoho dne, už téměř na konci zimy, přišla sněhová vánice. Obchodníci z mé osady si netroufali na cestu zpět. Někteří se rozhodli přenocovat v blízkém hostinci, jiní chtěli pouze počkat, než to přejde u pohárku svařeného vína. Maro, soused ze vsi, se nabídl, že nám zaplatí oddělené pokoje na přespání. Že se potom s otcem srovná, neboť jak je otec slepý a chromý, tak by ho hnal, kdyby mě nechal samotnou v tomhle počasí a bez dohledu v krčmě. V celku ráda jsem souhlasila.

V krčmě bylo příjemné teplo a živo. Hrála hudba, vonělo dobré jídlo a Maro mi poručil svařeného vína víc, než jsem snesla. Bylo mi dobře a lehce, asi jako všem v tom okamžiku. A protože venku bylo opravdu nevlídno, každý kdo se chtěl zahřát, skončil v krčmě. Užívala jsem si atmosféru a najednou mě někdo nečekaně políbil letmým polibkem do vlasů. Málem se mi zastavilo srdce, když jsem vedle sebe uviděla sedět Quinta! Nikdo se nepozastavoval nad tím, že vedle mě sedí legionář. Bylo tu málo místa a přátelská atmosféra, navíc Maro seděl hned vedle. Měl však nějaké řešení s mladou obsluhou. Quintus využil chvíle, kdy jsme byli nehlídáni a já opojená nejen vínem, ale i láskou. Šeptal mi do ucha krásná slůvka plná touhy a snažil se mě svést. V tom zasáhl Maro a poslal Quinta pryč. Dobře věděl o tom, že jsme si blízcí už z dřívějška. Nechtěl, ale aby padlo na jeho hlavu, že mě neuhlídal. Nedalo se nic dělat a strávila jsem noc sama v hostinském pokoji. 

Měsíc uplynul jako voda a já se mohla zbláznit nedočkavostí, až zase Quinta uvidím. Přišel když už jsem byla smířená s tím, že ho ten den neuvidím. Oznámil mi, že dostal rozkaz, že se po Beltinu musí vrátit zpět do Říma a naléhal na mě, abych šla s ním. Oslav Beltinu se tady v příhraničí mohou účastnit i Římané a tak jsme se domluvili, že mu při této příležitosti dám odpověď. Buď odejdu s ním nebo zůstanu. Nevím, co jsem si namlouvala, jak může toto okouzlení pokračovat dál, ale nečekala jsem, že budu postavena před takové rozhodnutí. 

Proto tě, Belene, prosím o pomoc, abys mi naznačil, kterým směrem se mám vydat. Opustit nemocného otce a utéct Quintem do Říma nebo splnit otcovo přání a provdat se za Brona, který  sice není nejmladší, ale není zlý a dobře by se o mě postaral? 

Pokud jste dočetli až sem, můžete si v komentářích zahrát na Belena a rozhodnout o dalším osudu hrdinky. 

#mk_blog_academy

#povidkanapokracovani

#zabava